Hana Benešová

Hana Benešová, rozená Anna Vlčková, byla manželkou prezidenta Edvarda Beneše, v dobách jeho funkce první dámou.

Hana Benešová se narodila v chudé rodině. Ve čtrnácti letech ji potkalo štěstí zásluhou tety, která zdědila značné jmění a vzala si ji na vychování. Rozhodla se toto jmění věnovat na dívčino vzdělání. Jak se později ukázalo bylo to správné rozhodnutí.

S Edvardem Benešem se Anna potkala v roce 1905 v Paříži. Mladý student Sorbony se jí líbil, byl už tehdy dobrým řečníkem a ona uměla naslouchat. Jenže tento vztah nezapadal do Benešových představ. Byl chudý, ctižádostivý a měl velké plány. Cítil, že by se mu mohlo vše vymknout z rukou, a rozhodl se k ukončení vztahu. Místo toho jeho projev vyzněl jako nabídka na společný život. V roce 1906 se v Paříži zasnoubili, Beneš však Annu požádal, aby si změnila své jméno na Hanu (osobní důvody), on sám se z Eduarda stal Edvardem. Svatbu měli v Praze u svaté Ludmily na Vinohradech 10.12.1909. V té době měl již Beneš doktorát z filozofie.

Beneš připravoval manželku, že budou chudí, ale jejich situace se měnila k lepšímu a to díky jeho postupu na pražské univerzitě a velké pracovitosti. Hana mu pomáhala opravovat studentské kompozice, opisovala texty přednášek, dbala o jeho zevnějšek, někdy se jí podařilo přimět ho ke společnému sportování.

Potom ale zasáhla 1. světová válka. Beneš se zprvu zapojil do odboje, ale v září roku 1915 odešel do ciziny. Pro Hanu Benešovou to znamenalo zatčení a vězení. V březnu ji kvůli špatnému zdravotnímu stavu propustili na svobodu, ale zůstávala pod policejním dozorem. Později se opět dostala do vazby, amnestie císaře Karla I. jí dala svobodu. Pravda je, že pod tlakem vyšetřovatelů, tato křehká žena promluvila, a její výpověď domácí odboj značně poškodila.

Manželé Benešovi byli odloučeni více než tři roky. Konec války a vznik Československa jim přinesl velké změny. Po návratu z exilu se stal Beneš ministrem zahraničí, krátce i premiérem. Jeho žena se s těmito změnami velice těžce vyrovnávala.Její vnímání politického dění bylo zpočátku značně naivní. Svým laickým přístupem však byla někdy svému muži ku prospěchu. Beneš si mnohdy neuvědomoval, že je nutné občas do jednání vnést chvilku uvolnění a pohody.

Manželka ministra zahraničí má vždy mnoho reprezentačních povinností a těch se paní Hana zhostila úspěšně, což nejednou konstatoval i tisk. Z chudé dívky se stala opravdová dáma. Stejně pozorně se chovala ke všem hostům bez ohledu na jejich společenské postavení. Beneš byl v manželství spokojen, nechali si postavit letní sídlo v Sezimově Ústí, kam rádi jezdili.

V roce 1935 zvolilo Národní shromáždění Edvarda Beneše prezidentem republiky. Jeho kariéra skončila záhy mnichovským diktátem a odchodem do exilu. Benešovi žili zprvu v USA jako obyčejní lidé a sblížilo je to. Z Hany vyzařoval jako vždy klid. Když vypukla válka, vrátili se do Anglie. Nastal nový zápas o Československo.

Hana Benešová se stala předsedkyní Čs. kříže a patronkou československé exulantské obce. Návrat domů byl sice triumfální, ale pro prezidenta Beneše byly následující roky 1945 - 48 velmi těžké. Hana Benešová se chovala diskrétně, neposkytovala rozhovory novinářům, ale přesto se její fotografie objevovaly na titulních stránkách tisku. Prezidenta, který nebyl zcela zdráv, všude doprovázela a lidé ji zbožňovali.

Po únoru roku 1948 se rozhodl Beneš abdikovat, ale odešel z funkce až 7. června 1948. Když vláda jednala o přijetí Marshallova plánu, postihla prezidenta silná mrtvice. Od září 1947 byla Hana prostředníkem mezi hlavou státu a ministry. Platila sice dohoda, že do jednání bude vstupovat jen v mimořádných případech, přesto se dostala do konfliktu s mocí.

Po smrti Edvarda Beneše lidé na jeho ženu nezapomněli, dál za ní jezdili do Sezimova Ústí. Často se stávalo, že když nastoupila v Praze do tramvaje, lidé demonstrativně povstali. Jen Státní bezpečnost jí občas otravovala život. Odmítala novináře, nikdy se nevyjadřovala k politickému dění, po okupaci v roce 1968 se ještě více stáhla do sebe.

2. prosince 1974 Hana Benešová ve svém bytě v Praze na Loretánském náměstí zemřela. Ještě 26 let žila sama bez svého milovaného muže. Její pohřeb se stal manifestací proti normalizačnímu režimu. Promluvil legionář generál Mikuláš Číla, zazněla i státní hymna, kterou spolu s Eduardem Hakenem a Danou Medřickou zpívali všichni přítomní.

Narození: 16. 7. 1885 , Domaslavice u severočeského Oseka
Úmrtí: 2. 12. 1974  ve věku 89 let, Praha †
Znamení: rak  

29 se líbí, 0 se nelíbí