Jiří Dienstbier ml.

politik, advokát, ministr pro lidská práva

Narození:
27. května 1969
Věk:
54 let
Jiří Dienstbier je advokát a politik České strany sociálně demokratické – od ledna 2014 ministr bez portfeje, který má na starosti lidská práva a rovné příležitosti, a zároveň předseda Legislativní rady vlády, senátor, místopředseda strany v...

Životopis

Jiří Dienstbier je advokát a politik České strany sociálně demokratické – od ledna 2014 ministr bez portfeje, který má na starosti lidská práva a rovné příležitosti, a zároveň předseda Legislativní rady vlády, senátor, místopředseda strany v letech 2011–13, stínový ministr spravedlnosti a kandidát na primátora Prahy v říjnu 2010. V březnu 2011 vyhrál doplňovací volby do Senátu v obvodu č. 30 – Kladno, uprázdněném smrtí jeho otce Jiřího Dienstbiera staršího.

Byl kandidátem ČSSD v první přímé volbě prezidenta České republiky v lednu 2013; v prvním kole skončil těsně čtvrtý.

Je představitelem liberální levice, blízké bývalému předsedovi strany Špidlovi a současnému Sobotkovi. Naopak se ocitá v konfliktech s prozemanovským křídlem a bývalým 1. místopředsedou Michalem Haškem.

Studium, rodina, advokátní praxe
Narodil se ve Washingtonu, kde byl jeho otec, bojovník za občanská práva, disident a politik Jiří Dienstbier, zahraničním korespondentem. Po rozchodu rodičů vyrůstal především v domácnosti matky, signatářky Charty 77 Zuzany Dienstbierové. Z matčiny strany je vnukem malíře a Holanova žáka Jaromíra Wíšo, z otcovy strany Jiřího Dienstbiera, primáře a ředitele kladenské nemocnice. Kvůli ostrakizaci rodičů měl omezený přístup ke studiu, vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou hl. m. Prahy. Od roku 1988 studoval na strojní fakultě ČVUT obor strojírenská ekonomie - řízení strojírenské výroby. Po uvolnění poměrů v roce 1990 složil přijímací zkoušky na právnickou fakultu UK, absolvoval obor právo a právní věda. Prezenční studium zakončil po 6 a půl letech (výluka mandátem) v roce 1997. Nastoupil jako koncipient do advokátní kanceláře Mariána Čalfy Čalfa, Bartošík a partneři. V roce 1998 složil odbornou advokátní zkoušku a stal se advokátem, později partnerem v advokátní kanceláři Čalfa a Bartošík. Soustředil na rozvoj vlastní právnické profese, kterou kombinoval s veřejnou aktivitou v komunální politice - 15 let vykonával plnou advokátní praxi. Věnoval se bez zúžené specializace celému rozsahu občanského, správního a obchodního práva. V roce 1999 absolvoval stáž ve Spojených státech, v advokátní kanceláři Hamburger, Weinschek, Molnar a Fischer ve Washingtonu. S partnerkou Jaroslavou žije v trvalém partnerském svazku, mají spolu dospělého syna Jiřího.

Politika
Jiří Dienstbier se dostal do těsného kontaktu s politikou již v dětství, oba rodiče patřili k prvním signatářům Charty 77. V době, kdy navštěvoval 4. třídu, byl jeho otec odsouzen pro nezávislou činnost ve VONS a na 3 roky se stal politickým vězněm. Pro svůj původ v disidentském prostředí byl i jako dítě vystaven perzekuci ve škole. Během vysokoškolského studia se zapojil do nezávislého studentského hnutí, v roce 1989 byl spoluzakladatelem a hybatelem opozičního studentského sdružení STUHA. Sdružení vytvořila v průběhu roku 1989 skupina známých, mezi nimiž byli mimo jiných bratři Bendové, Jan Dus, Roman Růžička, Šimon Pánek, Jan Vidím nebo Martin Klíma. Seskupení mělo značný vliv na radikalizaci studentů i jejich ochotu promluvit k veřejnému dění. Podílelo se také na legendární pochodu z Albertova 17. listopadu 1989..

Poslanec FS ČSR

Ve volbách roku 1990 byl zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění z kandidátní listiny OF, kam byl delegován tzv. Českomoravským studentským parlamentem. Mandát získal překvapivě na základě preferenčních hlasů. V roce 1991 po rozdělení Občanského fóra vstoupil do klubu Občanského hnutí. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. Působil v bezpečnostním výboru, který vedl Ladislav Lis. Pracoval též v tzv. Komisi 17. listopadu, kde byli činní zejména studenti a která měla za cíl analyzovat činnost bývalých represivních složek, zejména StB.

Komunální politika – zastupitel

V letech 1994-1998 a 2006-2010 působil jako zastupitel městské části Praha 2. Od roku 1997 je členem ČSSD. V komunálních volbách 2010 byl lídrem kandidátky ČSSD do zastupitelstva hlavního města Prahy a byl i jejím kandidátem na pražského primátora. ČSSD nezískala sice většinu, ale dosáhla nejlepšího výsledku v historii pražských komunálních voleb a tento výsledek byl připisován jeho působení v čele kandidátky. Po volbách se postavil proti opakování zvláštní koalice sociálních demokratů a ODS. Dostal se tak do otevřeného střetu se zastupitelem a poslancem ČSSD Petrem Hulínským a veřejně se od jím prosazované koalice distancoval.

Poslanec PSP ČR

Dva dny 25. a 26. března 2011 vykonával krátce mandát poslance Parlamentu České republiky, když vystřídal odstupujícího Martina Pecinu z pozice prvního náhradníka pražské kandidátky. Ten vědomě rezignoval již před Dienstbierovým zvolením do Senátu v doplňovacích volbách. Zákonodárci uvedli, že pokud by k odstoupení došlo až po zvolení 26. března, Dienstbierovi by na základě ústavy pro neslučitelnost funkcí zanikl nový senátorský mandát a stal by se automaticky poslancem.

Senátor PČR

V roce 2011 zvítězil v doplňovacích volbách do Senátu v senátním obvodě č. 30 - Kladno. V prvním kole 18. a 19. března získal 44 % hlasů, čímž postoupil spolu s kladenským primátorem Danem Jiránkem (ODS, 27 % hlasů), do druhého kola. V tom získal již 65 % hlasů a stal se senátorem. Již před volbami jej oficiálně podpořila Strana zelených, její předseda Ondřej Liška se i aktivně zapojil do předvolební kampaně. Po prvním kole jej podpořila i KDU-ČSL a KSČM. Mandát mu vyprší 25. října 2014.

Stínový ministr spravedlnosti
Od července 2010 je stínovým ministrem spravedlnosti. Působí také v ústavně-právním výboru Senátu, kriticky komentoval přijetí nového občanského zákoníku, zejména pak otázku délky legisvakance. Dlouhodobě se věnuje nominacím ústavních soudců, při kterém apeluje na větší důraz na odbornost a morální přednosti kandidátů.

Prezidentská kandidatura

Na přelomu roku 2011 a 2012 přišel ekonom Jiří Havel s myšlenkou nominovat jako kandidáta ČSSD Jiřího Dienstbiera. Na veřejnosti se tato idea objevila poprvé až v únoru 2012. Výchozí nominace zpočátku neměla v řadách ČSSD zcela jasnou podporu. Uvažovalo se i o primárkách s jinými kandidáty. 19. května 2012 získal Jiří Dienstbier oficiální podporu ČSSD v kandidatuře na úřad prezidenta republiky. Jiří Dienstbier vyhlásil, že se nebude opírat jen o jistou (zákonnou) nominaci senátorů a poslanců ČSSD, ale že v souladu s principy přímé volby požádá také voliče o podporu prostřednictvím padesáti tisíc jejich podpisů, které sbírá prostřednictvím neplacených dobrovolníků a členů sociální demokracie. Absolvuje veřejné diskuse s ostatními kandidáty, komentuje aktuální politické dění. V neděli 21. října 2012 oznámil jeho tým dosažení počtu 50.000 podpisů a ohlásil splnění všech tří podmínek nutných pro kandidaturu na úřad prezidenta republiky Ústavou.

Další kariéra
Po prezidentských volbách Dienstbierova pozice ve straně dále oslabila. Před ostravským sjezdem získal v regionech jen minimum nominací a ve volbě čtyři řadových místopředsedů ze sedmi kandidátů 15. března 2013 skončil s 237 hlasy ze 604 delegátů s odstupem až jako pátý. To je interpretováno jako porážka křídla předsedy Sobotky, k němuž patřil, pravicovějšími pragmatiky kolem Michala Haška. Kvůli ztrátě oficiální stranické funkce byl nato vyřazen z průzkumů oblíbenosti politiků, i když je paradoxně vedl. Sobotka však následně Dienstbiera potvrdil v obměněné stínové vládě, kde posílil Špidla a naopak vypadla Zemanovi blízká Marie Benešová na konkurenčním postu pro boj s korupcí, nevrátil se ani Zdeněk Škromach. To vzbudilo kritiku prozemanovců. Jak sílila politická krize, Dienstbier si vyměňoval se zemanovským křídlem stále ostřejší útoky např. na Facebooku. V srpnu mj. vystoupil proti Zemanově nominaci předsedy městského soudu v Praze Jana Sváčka na Ústavní soud, kterou Senát o rok dříve zamítl prezidentu Klausovi. Účastnil se pochodu na podporu gayů Prague Pride 17. srpna 2013. V lednu 2014 se stal kandidátem ČSSD na post ministra pro lidská práva a rovné příležitosti a předsedu Legislativní rady vlády ve vládě Bohuslava Sobotky. Dne 29. ledna 2014 byl do těchto funkcí jmenován.

Soukromý život
Ze svých zájmů uvádí fotbal, četbu, cestování, kulturní a stavební památky. Cestování v románských zemích. Detailní poznávání Provence a Toskánska. Od dětství sportovně plaval v přípravce Bohemians-Klokánku ve čtvrti, kde bydlel. Od 11. let se se značným zápalem věnoval včelařství - pomáhalo to též lépe snášet tlak represivního režimu na rodinu. Hovoří plynně anglicky, domluví se francouzsky a rusky (státnice).

Případ Bohemians 1905

Jako dlouholetý příznivec fotbalových Bohemians a místní patriot se postavil ději, který měl znamenat vytunelování a zcizení tradičního klubu, zejména jeho nemovitostí. Pomohl spolu se skupinou dalších fanoušků zachovat právní kontinuitu a značku klubu. Přispěl především právní pomocí a strategií. Spoluzakládal Družstvo fanoušků Bohemians. a je místopředsedu představenstva družstva.