Mít doma „Hoffmanna“ něco znamená, což by mohly potvrdit i aukční síně.

Josef Hoffmann, celým jménem Josef František Maria Hoffmann, byl ve světě uznávaný a řazený mezi nejskvělejší architekty a designéry 20. století. Je autorem bruselského paláce Stocklet, vrcholné dílo vídeňské secese, který koncem června 2009 zapsalo UNESCO na seznam kulturního dědictví.

Josef Hoffmann se narodil na Moravě v Brtnici, kde jeho rod sídlil od konce 18. století a patřil tu k předním měšťanům. Jihlavsko bylo v té době převážně německé, němčinu u Hoffmannů podporovala nejvíce Josefova matka, která přišla z Přízenic u Brna. Česky se chlapec učil od služebnictva, zvláště od kočího, kterého měl velmi rád. Kvůli češtině měl nakonec problémy při nástupu do německé školy. Vystudoval gymnázium v Jihlavě, ve studiích pokračoval na vyšší státní průmyslové škole v Brně, kde ukončil svá studia s vyznamenáním. Rok po maturitě odešel do Vídně, kde vystudoval architekturu na Akademii výtvarných umění.

Josef Hoffmann si odjakživa hrál s papírem, tužkou a kostkami, ze kterých tvořil stavby podle vlastní fantazie. Na jihlavském gymnáziu se mu ale nedařilo, propadal z několika předmětů.
Jeden z mála, kdo ho v jeho tíživé situaci neopustil, byl jeho kamarád, synek místního stavitele. Bral ho na staveniště, kde poznávali práci stavebních dělníků a to rozhodlo o Josefově příštím osudu.

Při svých studiích ve Vídni našel Josef Hoffmann řadu spřízněných, modernisticky naladěných duší, mezi nimi i malíře Gustava Klimta. S ním stál u zrodu uměleckého hnutí přelomu 19. a 20. století – vídeňské secese.

V roce 1899 byl Josef Hoffmann jmenován profesorem vídeňské Uměleckoprůmyslové školy, v roce 1903 byl již nejžádanějším architektem ve Vídni.

V roce 1904 si pro stavbu bruselského paláce vyhlédl teprve čtyřiatřicetiletého Josefa Hoffmanna belgický finančník Adolphe Stocklet. Nabídl mu na to neomezený přísun peněz. Hoffmann si jeho štědrost bohatě zasloužil. Dům – vilu, vycházející ze secese, ale již se znaky moderny, promyslel do všech detailů včetně nábytku a dalších doplňků (např. i příborů). Je tu koncertní sál, salony, herny, fontány na chodbách, na zahradě tenisové kurty, altán i krytá promenáda. Stavba trvala sedm let, v duchu jednolitého díla si architekt vyhrál se všemi detaily vnitřního zařízení. Interiéry doplnil obrazy jeho dlouholetý přítel Gustav Klimt.
Na tapetách jednoho z pokojů se ještě dnes dají rozeznat ornamenty inspirované výšivkami, jakými si moravské venkovanky zdobily sváteční čepce.

Hoffmann se ve své práci vracel k moravským kořenům a nejen k nim. Před časem se v brtnickém zámku našla krabice se sbírkou jeho lidových textilií a to nejen z východní Moravy, ale i ze Slovácka, Maďarska, Černé Hory. Část tvořilo dětské oblečení z Indie.
Ornamentální bohatství, se kterým se potkával, využíval v desingu pro Wiener Werkstätte.
To byl podnik uměleckých řemesel specializovaný na výrobu luxusních předmětů. Hoffmann ho založil spolu s malířem Kolomanem Moserem a průmyslníkem Fritzem Waerndorfem.

Další šanci dostal architekt od olomouckého průmyslníka Otty Primavese, pro kterého v Koutech nad Desnou postavil zajímavé venkovské sídlo, kde se nechal inspirovat moravskou venkovskou architekturou. Pracoval i pro mnohé jiné severomoravské podnikatele např. bruntálského Sigmunda Berleho nebo rodinu Grohmannových z Vrbna pod Pradědem.

Josef Hoffmann, ve světě uznávaný a ctěný, byl na Moravě téměř zapomenut. Jeho rodný dům, který dal ještě před válkou upravit, byl po válce na základě Benešových dekretů zkonfiskován a následně vykraden. Příčinou konfiskace byli údajně architektovi synovci, kteří sympatizovali s nacistickou ideologií (s čímž on neměl nic společného).

V roce 1990 Čechoameričan Jan Tabor točil dokument o významných architektech pocházejících z Moravy. Protože v Brtnici nezbylo po Hoffmannovi téměř nic, vypomohlo rakouské Muzeum užitých umění a přivezlo v roce 1991 celou výstavu. Brtnice zůstala v šoku. Dnes je v Hoffmannově rodném domě muzeum, pořádají se tu výstavy a mezinárodní sympozia, pracuje společnost Josefa Hoffmanna. Je důležité dodat, že se v tom angažují i jeho potomci, žijící v zahraničí.

Některé rakouské firmy využívají dodnes Hoffmannův desing a ten je u zákazníků stále oblíbený. Vídeňský Lobmayer stále vyrábí exluzivní sklo podle jeho návrhů, textilie firmy Backhausen používají motivy, které pro ně kreslil, porcelánka Augarten vyrábí dodnes jeho čajové, kávové a jídelní sady, italská firma Alessijeho příbory. Rakouská firma Wittmann získala od Hoffmannovy vdovy autorská právana nábytkové solitéry a soupravy. Na nich získala svou slávu.


santorium Purkersdorf včetně vybavení ve Vídni - 1904
Moser Haus ve Vídni - 1901–1903
Palais Stoclet, Brusel - 1905–1911

úprava interiérů rodného domu v Brtnici u Jihlavy - 1907–1911
vila Skywa-Primavesi ve Vídni - 1913–1915
venkovské sídlo pro rodinu Primavesi v Koutech nad Desnou - 1914
dům pro Sigmunda Berla v Bruntále - 1919

vila Fritze Grohmanna ve Vrbně pod Pradědem - 1920
dům Sonji Knips ve Vídni - 1924
obytné bloky a řadové domy sídliště Werkbund ve Vídni - 1930–1932

stříbrné a kovové předměty často s šachovnicovými a perforovanými vzory
elegantní a jednoduchý nábytek
vybavení kabaretu Fledermaus ve Vídni